Malý andílek.

20. srpna 2010 v 18:08 | Sonička nejsoničkovatější |  Diary
ahoooj. Nudím se a chce se mi něco psát a jsem ráda, že tady si to nikdo nepřečte a jsem ráda, že jsem chodila do psaní všemi deseti, i když to ještě nemám uplně moc natrénované. Hrozně ráda píšu blbosti a taak. Tak třeba dneska jsem s nevolí vstala a pokoušela se něco najít v ledničce a nechtělo se mi se ráno koupat a nechávám to na večer a jela jsem do Brna a s tím "a" to už nebudu přehánět.
Jela jsem s Klárou a Pavlem. 
Přišla jsem na nádraží, koupila si lístky a přemýšlela, jestli se objeví Klára. Dorazil Pavel, pak dokonce i Klára a sedli jsme si do vlaku. Každý si nasadil sluchátka a nahodil ignor obličej. Komu by se taky chtělo hned poránu komunikovat. Mně určitě ne.
Pustíla jsem si Bídníky, na které musím určitě zase někdy jít do divadla. To se budou všichni divit, jak si dávám ty texty písniček spoleště s herci. Haha.
Jen se kloučci račte vzpouzet zítra příjde šach i mat, tipický je pro francouze tenhle komplex barikád!
Po nějakých těch minutách při kterých namě pražilo otravné slunko a při dlouhách minutách, kdy jsem si vyčítala, že jsem si nevzala kraťasy, jsme dorazili do Brna.
Hodně mě dostává, že pořád nosím kraťase i v zimě a když je vedro, tak si vezmu rifle. Holh, kdo by ode mně čekal, že budu normální.
Jsem tak normální, jako je normální chodit v dešti bez deštníku, jako je normální chodit po jezdících schodech v protisměru, jako je normální chodit spát ve čtyři hodiny ráno a jako je normální se ve tři odpoledne probouzet. Jsem stejně normální jako měsíc rostoucí pozpátku a stejně normální jako děti. Někdy si připadám jak taková ta malá holčička s dudlíkem v puse, která má v ruce plyšáka, ale nedrží ho normálně. Visí jí z ruky za svou malou pracičku a nohou se div nedotýká země. Někdy cítím velikou touhu skočit do kaluže, jako to dělají prcci. Prostě jít rovně a neohlížet se na terén a neohlížet se na úplně nový bílý boty a ani na to, jak se na mě ostatní budou dívat. Taky mám poslední dobou pocit, že lítám.. nahoru a dolů, podle nálady, podle počasí a vlastně jen podle toho jak citím všechno kolem mě. Andílci, motýlci v břiše. Teple u srdce a cítit tep.. Dokázat se zaposlouchat do ticha... Po pravdě teď musím poslouchat, jak otec řeže dřevo a mám v uchu sluchátko s chinaskáčema.
Tak teď tu byla mamka a cítím se zase spadle, jak ten anděl, co ho mám v profilovce na fb.

Vážně úžasná. Koupí si sukni a říká jak jí je dobře a mně moc dobře není a ona na mě, že jsem přibrala, čemuž se vůbec nedivím, protože by mě furt něčím krmila. Když nejím, tak jí to hrozně vadí a když nejí sama, tak je to hrozně v pohodě, ale dnešním dnem na to kašlu a nebudu jest nic a bude!... ale tu vařenou kukuřici si teda teď asi dám. to snad moc kalorický nebude. Tak od zítra:D
Agrh a nechce jet se mnou mrcha zítra pro boty do Brna, který mám zamluvený a hrozně mě to mrdá. Já už ty botky chciii a samotné se mi tak fakt jít nechce. Grrr.
A stýská se mi po Tomáškoviii. Ten je zase někde pryč a já se tu můžu ukousat nudou a ani smsku pomalu nenapíše grr:D 
No nic, to snad tak z mé zpovědi stačí.......
Mějte se, smějte se.
    
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 julie-photos julie-photos | Web | 20. srpna 2010 v 18:14 | Reagovat

No vidíš....jsi ráda, že si to tady nikdo nepřečte a já si to přečetla :)...krásný článek :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama