Milujme české dráhy.

22. srpna 2010 v 0:34 |  Diary
Kdybych měla auto a měla 18 a uměla řídit nebo měla alespoň internet v mobilu nebo bych aspoň měla super fyzičku na běhání, jó to bych je dneska tolik nemilovala.

Ráno jsem se vzbudila se super pocitem, že zaspím. Kdo by to byl řek, že se maminka na to Brno nevykašle. Za sedet minut a po usilovném přemýšlení, mě došla vzbudit. Předstírala jsem, že spím, jako hodná holčička a unaveně jsem otevřela očka do oslnivé záře odtažených závěsů. (Asi jsem upír, ale na světlo jsem fakt háklivá.)
Dopřála jsem si svou denní dávku nikotinu v podobě instatního kafe. Namalovala jsem se a i na učesání mi padla myšlenka. Maminka mi dala přednášku o tom, jak se jí líbí moje vlasy poránu, které pro mě vypadají nemožně a rozhodně nechci, aby je někdo někdy v životě viděl a  joooo.... došly jsme nakonec na nádraží včas a taky jsme si koupily jízdenky a taky jsme si sedly do vlaky a drbaly o blbostech a mamča poslouchala se mnou a tak..
Brno ráno? Hnus, nejezděte tam. Nemluvě o tom, že má člověk nesnesitelnou chuť spát a nepomůže mu ani kafe. 
Odvážně jsme si razily cestu davem skrz Brno směrem s Hosefeathers nebo nějakému takovému super obchodu se super názvem. Paní prodavačka, která určitě nebyla o moc starší jak já a která si mě určitě pamatovala i ze včerejška, se na mě hned při vstupu usmála a než jsem stihla otevřít pusu, byla vzadu a cobydup mi donesla moje budoucí superbotičky DC. Kdo nemá tuhle značku rád, ať si nakašle. Já potřebuju boty ve kterých můžu chodit i ve sněhu. 
Vyzkoušeno, zaplaceno, obdrženy ponožky za korunu a vycházejíc z obchodu jsme narazily na super-lavičku na kterou jsem si samozřejmě hnedka sedla a na která jsem si samozřejmě hned přezula starobotky za novobotky.
Po cestě na nádraži jsme si neodpustily stavit se do stříbra, takže jsem si koupila prstýnek se sluníčkem, kterej jsem si dokonce platila ze svýho a kvůli kterýmu (a taky kvůlu čajce a pizzérce) se cítím naprosto zruinovaná. V peněžence ani koruna.
Přišla ta nejtěžší chvíle dne. Začínala jsem mít pocit, jako když jdu k zubařce. Zvedal se mi žaludek, měla jsem dojem, že omdlím. Fotografka stojící před ,,studiem" a kouřící a my vházející tam a česající a malující se moje já. Né, že bych si tím nějak moc pomohla. Sednout. Blik.
Teď se usměj. Blik. Smála jsem se jak debil. Nevím, co mi v té chvíli přišlo tak vtipným ale nedokázala jsem se přestat smát. Rozdýchala jsem to.
Natoč se trochu doleva a hlavu trošku na stranu. Ano tak je to správně. Blik.
Ukázala nám všechny tři možnosti, ať si vybereme.
První byla taková moc smutná, druhá moc veselá a třetí byla fajn. Rozhodovaly jsme se mezi druhou a třetí. Mamince se líbilo moje lepší já, takže byla volba jasná, tu smutnou! Né, dělám si srandu, vybrala jsem si tu veselou, abych ji potěšila. Stejně cítím, že moje já se zrovna směje. Pako jedno.
Fotky vybrány, vyvolány, vystřiženy a vloženy do obalu s fotečkama. Maminka si nemohla odpustit poznámku, že mi to moc sluší a já s pocitem, že se neumím usmívat odchozela. Zase na rok klid, jako u zubařky.
Zakručelo mi v břiše. Mamiii, půjdeme do KFCéčka, že?
Tak se šlo. Daly jsme si nějaký B(í) Smart, sedly si, najedly se, pokecaly o blbostech a mohly s dobrým pocitem plného žaludku jet domů.
Samozřejmě nám vlak nejel (České dráhy!!!!!!), tak jsme čekaly čtvrt hodiny na další. Čekání jsme si zkrátily nakupováním časopisů, které stejně nečteme a rituálním koupením energeťáku.
Vlak, sednou, sluchátka, vyzout boty a hodit si nohy na sedačku, povídání o volovinách. Křenoviceee. Vystupovat.Oběd. Pohodička. Chystání do Bučovic.
Bučovice.
Vystoupila jsem z vlaku, rozloučila se s klukem, kterýho jsem ani neznala a on nejspíše neznal mě, ale jo, pokecali jsme dobře. Třeba ho někdy potkám a budu moct říct, že si pamatuju jeho jméno, které si už vážně nepamatuju. Nevíte ho někdo?
Nikča s Jančou mě čekají na nádraží.
Rozhodovačka kam půjdeme. V pět hodin na pivo jít je blbost. Zvolily jsme tu ŕozumější možnost. Čajovna.
Samozřejmě vynechám všechny ty rozhovory při kterých jsem se dozvěděla hodně věcí a při kterých se dozvěděly plno věcí i holky. Ale i tady platí, co neřekneč, to nikdo neví. Někdy je fajn si něco nechat pro sebe.
Nikča už chce být hodná holka, jó, já jí to přeju, ona hodná je, jen je takříkajíc ojebaná světem. A jak svět na ni, tak ona na kluky.
Ale mám tu holku ráda a Janča je taky fajn. Jen má trochu mínusko za prolité slzy.
Vždycky jsem doufala, že kvůli mně nikdo mit nebude důvod ronit slzy. Nemám ráda, když je někdo smutný, aťuž je to přítel, nepřítel nebo ho neznám. Smutek je hnusná věc, vážně.
Pokec, aloe vera, vodní dýmka, marlenka.
Dokonce ají Janička si poprvé potáhla. Asi ji kazíme, to jo, ale my přece nejsme až tak moc zkažené holky. Alkohol je svinstvo. To jó.
Vybrala jsem penízky z kapsičky, zaplatily jsme, koupila jsem si koření na Masalu. Už se hrozně těším, až si ji doma udělám.
Pizzérka, sýrová pizza na které na půlce nebyly olivy, smích, sex on the beach, veselé historky, pivo, mobil, icq, lidi co hrozně otravovali a nevímproč mi píšou do čajky. Jó měla jsem se dát do IFA a být tu jen pro číslo jedna.
Pak mi to spadlo, zaplatily jsme, Niča mě třema korunama založila, takže jí samozřejmě dlužím panáka.. (abstinence v háji).
Cesta na vlak a myšlenky, že se mi nikam nechce a zároveň už chci být doma a ta únava za cený den a myšlenka na to, že budu muset brzo ráno jet na pouť(modlení, ježíš, bůh, sluchátka v uších, ignorace, PERNÍČKY).
Vážnení cestující, omluvte prosím spoždění vlaku, předpokládané spoždění bude asi.. 10 minut. Kurva. Zase nic nestihnu.
Šly jsme doprovodit Janču. Rozloučily jsme se u pizzérky, plánovaly zítřek.
Jsme u busáku, přijíždí vlak do Brna. 
Kurva. Cože? To nemá cenu, na to kašlu. To nestihneš. Fakt to nemám zkusit? Ne kašli na to. Promiň, to mě fakt mrzí, měly jsme jít dříve. To je jedno, kašli na to, zavolám mamce..
Odjíždí.
Potom se mi to slívá dohromady, on tam ještě je. Ok běžím, měj se.
Nerada běhám. Nerada běhám na vlak, ale říkám vám, že tak jak jsem na ten vlak trtala jsem dlouho neběžela. Po vodce v sexu na pláži se špatně běhá. Po prozevlených prázkách se špatně běhá. Po čajovně se špatně běhá a po vodní dýmce se špatně běhá. Ale já běžela vážně rychle.
Sedím ve vlaku a naproti mě je týpek co vypadá, jako by ho něco žralo. Vezmu mobil do ruky a píšu rozhořčenou smsku a ... sluchátka, jedeme, Křižanovice. Kurva přidej! Slavkov.
Vystoupím a běžím rovnou taťkovy do auta. ,,Spěšně rovnou domů". Nic víc neřeknu. Proč více mluvit. Někdy snad jo, ale zrovna vážně nemám den. Nemám těch pár minut. Už jsme skoro doma. Kdo by to byl řek, že jsme se nevysekali. Zajímavá jízda. Před tím autem uhnout, to bylo vážně umění. Křenovice, hospoda. 
Naše vrata.
Otevři.. Tentokrát jsem vrata otvírala s rychlostí blesku a kdo by to byl řek, že.. nevím, to je jedno. 22:24. Icq, uživatel je offline. Na to seru, jdu spat, čau mami:D
Nechceš si nachystat ty věci na zítra? Kolik potřebuješ na připravení? 45 Minut?
Nee. 15.
Aspoň třicet.
Dvacet mi stačí bohatě.
Nechtěla by sis nachystat-. 
Ne, jdu spat, čau.
A co tu dělám? Píšu článek do půl jedné a přemýšlím o tom, co se vlastně dneska všechno stalo a říkám si, že holky jsou fakt fajn a že je super, že přijela druhá polovina nejlepšího páru a že mi ta neděle rychle uteče při tom všem modlení a všem okolo a pak bude pondělí a pondělí bude.. Prostě pondělí.
Jdu spát a snít a doufat, že se mi bude zdát o mém milém nejmilejším a dneska asi vážně bude. Cítím to v kostech.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama