Princ na bílém koni.

8. října 2010 v 0:21 |  Story
Procházela se po trávě. Byl krásný slunečný den a ona si vyšla k lesu. Sluníčko ji pálilo na hlavu a všude kolem bylo cítit léto. Ta krásná vůně. Slavící pískající si svoje repertoáry a pokoušeníce se přilákat samičky, úplně zkrotli. Létali všude okolo a nádherně zpívali. 
Na obloze žádný mráček. Všude okolo byly stromy a příroda se zdála tak blízko. Princezna se usmála. Mohlo by být něco krásnější? Ne, určitě ne. Tady v přírodě není sama ani kdyby tu byla poslední osoba. I tu jí píchlo něco u srdce. Že by zrnko pochybnosti? Opravdu je to všechno co potřebuje? Najednou věděla, co jí schází, kdo jí schází. Sedla si na trávu. Byla tak měkoučká, zelená, čerstvá, svěží. Lehla si do ní a zavřela oči. Viděla růžovou, oranžovou. Takový je krásný svět. Kdyby tak mohl být ještě o něco krásnější. Kdyby tu bylo něco, někdo krásnější.
Uslyšela nějaký zvuk. Prudce s sebou trhla. Kůň? Měla dojem, že blízko nějaký zaržál. Otevřela oči a opět se posadila. Zvuky se ozývaly nedaleko. Podívala se tím směrem. Oslnilo ji slunce. Začala se rozkoukávat a tu ho viděla. Byl to kůň. Bílý kůň a nebyl sám. Měl svého jezdce. Rozeznávala jen postavu. Mužnou, hezkou. Jel směrem k ní. Princezna začala mít strach.
Už byl u ní. Viděla jeho krásné vlasy, nerozeznatelné barvy. Byly hnědé, černé, blond, fialové, červené, nevěděla. Možná ani jedno, možná všechno. Poté sjela očima k těm jeho a setkali se pohledem. Vyzařovala z něho upřímnost. Oči měl jako studny. Člověk by se s nich utopil, ale zároveň by se topil moc rád. 
Usmál se. Krásně, nádherně, jako by ji znal celý život. Jako kdyby čekal celý život na ni a ona věděla, že čekala právě na něj. Nebyla potřeba slov. Už se nebála. Cizinec sestoupil z koně. Princezna se zvedla ze země. Chtěla se podívat zpříma na toho o kterém nic nevěděla, ale zároveň věděla všechno. Přistoupila k němu blíž a on udělal to samé. Cítila, jak jí bije srdce. Jako kdyby mělo každou chvíli vyskočit z hrudi. Jako kdyby do teď stálo a právě se rozjelo. Byla najednou tak plná. Všech možných různých pocitů. Mladík natáhl ruku. Dotknul se jí. Ona dotek oplatila a podala mu svou. Teď se dívala přímo na něj. Byla naprosto samozřejmá věc, že se k sobě přiblížili obličeji. Nejpřirozenější věc na světě. Cítila jeho úžasnou vůni a hled potom jeho dech na své tváři. Rty se setkaly. Celý svět se zastavit. Ptáci nezpívali, tráva nešuměla, slunce nepálilo paprsky. Možná to trvalo chvíli možná taky celé věky. Líbali se. Jeho rty. Šťavnaté a chutné jako jahody a zároveň se k nim nedaly přirovnat. Bylo to lepší. Nejlepší věc, jakou kdy ochutnala, udělala. Tak krásně líbal.
Pořád držela jeho ruce. Teplé, příjemné. Přestali se líbat. Objal ji. Přitulila se pevně k němu. Jako kdyby ho nikdy nechtěla pustit. Bála se, že by ho mohla někdy ztratit. Nevěděla, co se stalo. Povolil objetí a ona udělala to samé. Podíval se na ni. Už se neusmíval tak jako předtím. Něco v jeho úsměvu chybělo nebo bylo navíc. Zahleděl se do daleka a ona už ho nepoznávala. Byl to někdo jiný. Neznal ani on sám sebe. Přesunul své oči zase na ni.
,,Promiň" řekl a byla to jediná věc, kterou kdy od něj slyšela. 
Princezna ucítila bolest v srdci. Vlastně už nevěděla, jestli nějaké srdce má.
Otočil se a usedl znovu do sedla. Pobídl koně. Už se neohlédl. Vypadal, jako kdyby se ztratil, ale i tak věděl, jak jet. Rovně, dále. Jednou najde odpověď.
A ona? Už to nebyla ona. Zapoměl jí vrátit ten kousek srdce, co jí vzal při polibku. Cítila se prázdně. Vytryskla jí slza. Její teplá kapka sjížděla po tváři, po rtech. Olízla si je. Žádná sůl, jen voda. Teď už cítila kapky i jinde na obličeji. Také na rukou. Byla jí zima.
Najednou s sebou cukla a probudila se ze sna. Pršelo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama